Proč jsem podepsala petici za záchranu nádraží na Vyšehradě?

Vážení čtenáři, když vznikla před necelými dvěma měsíci naše stránka Zachraňme nádraží, jako jednu z prvních vět jsem tehdy napsala, že stránka není politická a nepropaguje žádnou politickou stranu. Chci to znovu zdůraznit v této chvíli, když začínám psát o již hodně známé petici za záchranu a rychlou opravu kdysi velmi krásného, secesního vlakového nádraží Praha – Vyšehrad ve Svobodově ulici č. 86/2, které si objednalo Císařsko – královské ředitelství státních drah a které bylo jako železniční stanice v provozu do roku 1960. Zmíněnou nemovitost můžete spatřit z oken vlaku, pokud cestujete z hlavního nádraží přes Nuselské údolí směrem na Masarykovo nádraží, tedy např. na Karlštejn. Na zavřenou výpravní budovu se chodím dívat již mnoho roků vždy při svých návštěvách Prahy a s postupem času nerada vidím, jak stále více chátrá,

Nádraží Vyšehrad je stanice na tzv. Pražské spojovací dráze, která pochází z roku 1872 a vede Nuselským údolím. Propojila stanice Praha – hlavní nádraží a nádraží Smíchov, do té doby od sebe izolovaná. V roce 1882 byla dobudována spojka od Vyšehradu do nádraží Nusle – Vršovice (Vyšehrad byl připojen k Praze roku 1883). To bylo už tehdy a i nyní je velice důležité zejména pro osobní dopravu. Začátkem 20. století byla trať zdvojkolejněna. V budově je bývalá dopravní kancelář, technologické zařízení a byty. Terén je na straně z ulice snížen, takže kancelář výpravčího, která byla při pohledu z ulice v 1. poschodí, se nacházela při pohledu z nástupiště v přízemí. Podchod v této stanici byl vůbec prvním nádražním podchodem v Praze. Po rekonstrukci zabezpečovacího zařízení v roce 2014 nádražní budova Vyšehrad již není obsazena průvodčím a je dálkově ovládána ze stanice Praha – Smíchov. Slouží jako tzv. výhybna – místo na kolejové dráze umožňující křižování a předjíždění vlaků.

Obrovská dvouposchoďová nemovitost vlakové stanice Vyšehrad patřila na začátku 20. století mezi nejkrásnější díla pražské secesní architektury (spolu s historickou budovou hlavního nádraží a budovou Hlaholu na vltavském nábřeží architekta Josefa Fanty (‪1856-1954‬), s níže zmíněným Obecním domem Balšánka a Polívky nebo s Průmyslovým palácem (dnes Sjezdovým) Bedřicha Munzbergera na Výstavišti v Holešovicích aj.). Budova nádraží Vyšehrad měla vzniknout někdy v letech ‪1904-1905‬, když předtím na jejím místě stála provizorní nemovitost, o jejíž podobě se toho moc neví.

Secese jako umělecké hnutí z konce 19. století (la fin du siécle) ve stavitelství usilovala o nový styl prostřednictvím moderní konstrukce a vytvářela samostatný výzdobný systém výraznou stylizací hlavně rostlinných motivů.

Autor secesního nádraží Vyšehrad není znám. Obecně se předpokládá, že jím byl Antonín Balšánek (‪1865 – 1921‬), český architekt a profesor architektury, který se úspěšně účastnil četných architektonických soutěží (na regulační plány Malé Strany a Hradčan – 1. cena, na Obecní dům v Praze – dvě soutěže, na divadlo na Vinohradech – 2. cena, na dostavbu pražské radnice – finanční odměna, s J. Koulou). Z realizovaných prací to byla např. budova Městského muzea v Praze (‪1899-1902‬), regulace (památková ochrana) Malé Strany a panoramatu Hradčan. Od roku 1906 řídil Balšánek spolu s Osvaldem Polívkou stavbu Obecního domu v Praze. Kromě toho vydal několik prací teoretických a historických, které sám ilustroval.

Historik architektury Zdeněk Lukeš však za pravděpodobnějšího autora nádraží považuje Dr. techn. h. c. Jana Bedřicha Vejrycha (‪1856 – 1926‬), českého architekta spjatého s obdobím novorenesance přelomu 19. – 20. století. Vejrych byl autorem novostaveb i přestaveb veřejných i soukromých budov v eklektickém novorenesančním stylu. Roku 1888 si otevřel vlastní projekční kancelář v pražské Krakovské ulici č. 25. Zpočátku pracoval na menších projektech, jako např. na třech pavilonech Jubilejní zemské výstavy konané roku 1891. Když v roce 1893 získal oprávnění samostatného stavitele, začalo jeho nejplodnější desetiletí, ovšem mnoho projektů zůstalo jen na papíře. Následujícího roku se Vejrych přestěhoval do Vodičkovy ul. č. 25. Většinu projektů nadále realizoval mimo Prahu, dokázal ale vyrazit i za hranice českého království, např. do Mariboru, druhého největšího města ve Slovinsku. Roku 1908 byl Vejrychovi udělen titul stavebního rady. Jak řekl architekt Kamil Dvořák, ,,jeho mnohé stavby (např. Hotel Paříž a nájemní domy v Pařížské ulici v Praze) asi docení teprve budoucnost.“

Na závěr tohoto odstavce si dovolím citovat pár vět architekta Zdeňka Lukeše, které řekl v jiné souvislosti: ,,To, co se v Praze odehrávalo na konci 19. století, je neuvěřitelné…..architektura byla na výborné úrovni. Příkladů lze uvést více…Architektů přitom působil jen zlomek z toho, kolik jich pracuje dnes…“

Rekonstrukce historicky velmi cenné výpravní budovy v 80. letech 20. století nedopadla dobře, protože pod fasádu vnikla voda. Nebudu se zde rozepisovat o Společnosti Nádraží s. r. o. a o jejím představiteli Ivanu Mečlovi. Zájemci nechť si prosím vyhledají jinde. O nádraží Vyšehrad se přirozeně zajímá i Klub Za starou Prahu , jejíž jednatel Richard Bergel řekl tehdy deníku MF Dnes: ,,Je to zajímavá stavba, mezi pražskými nádražími je unikátní.“

Secesní hlavní budova bývalého nádraží byla v roce 2001 ministerstvem kultury vyhlášena nemovitou kulturní památkou. Stejně tak je památkově chráněné stavědlo (budova, z níž se na železnici ovládají výměny výhybek). Proti hlavní dvouposchoďové budově stál do ledna 2008 památkáři vysoce ceněný přízemní domek s bývalou čekárnou z hrázděného zdiva ( ojedinělý konstrukční stavební systém na bázi dřeva, dřevěná trámová nosná konstrukce, tvoří kombinace dřevěných trámových prvků s cihelným zdivem nebo někdy i hliněnou maltou). Památkově chráněnou hrázděnou čekárnu na ostrůvku mezi kolejemi jistá firma v polovině února 2008 bez projednání s památkáři protizákonně zbourala. Již začátkem června téhož roku byla firmě udělena pokuta v nejvyšší možné výši, vlastník budovy se však odvolal. Policie začala vyšetřovat zbourání čekárny pro podezření z trestného činu zneužívání vlastnictví (paragraf 258 trestního zákona). Také se šetřilo neoprávněné kácení keřů a stromů, včetně vzrostlých lip a topolů a poškození chodníku.

Městská část Praha 2 se dlouhodobě snaží objekt bývalého nádraží Vyšehrad dostat do svého majetku. Jednou z možností jeho využití je vytvoření výstavních prostor pro Slovanskou epopej (cyklus dvaceti velkoformátových obrazů, vzniklých v letech ‪1912 1926‬, s tematikou mýtů slovanských národů) světově proslulého umělce Alfonse Muchy (1860 Ivančice – 1939 Praha), jehož dílo představuje jeden z nejpříznačnějších projevů evropského secesního umění.. Je potřeba snahy zachránců secesní památky podpořit. Vzniklá petice má nekonečná a nikam nevedoucí jednání urychlit. Jinak totiž skutečně hrozí, že než se o něčem rozhodne, budova do té doby opravdu spadne. Úspěšné dořešení záležitostí je zatím totiž v nedohlednu.

Prosím, podpořte petici svým podpisem. Svůj podpis můžete připojit přímo z naší stránky – viz Petice.

Zdroj: Wikipedie, Kamil Dvořák, in: Architektura v čes. zemích, březen 2008, citace ‪27. 8. 2017‬ (online), iDnes z ‪22. 12. 2006‬ – autoři Petr Švarc a tom: Pomalá smrt vzácné památky pod taktovkou ČD (online), Zdeněk Lukeš pro https://ceskapozice.lidovky.ct/tema/praha, www,hlahol.cz/budova, kolektiv Ústavu teorie a dějin umění ČSAV – Encyklopedie českého výtvarného umění, Academia Praha 1975, Jakub Pavel – Dějiny umění v Československu, Praha 1978